Kosmetika s přívlastky přírodní, bio, eko nebo organická je obrovský hit, ale bohužel, žádný z těchto pojmů není pro kosmetiku zákonem definovaný. Výsledkem je, že se v regálech obchodů často objevují “přírodní“ produkty, jejichž složení je skoro úplně stejné jako u klasické kosmetiky. Dost výrobců, kteří to myslí s přírodností vážně, si proto zařizuje známky od nezávislých certifikačních institucí. Pojďme si rozebrat, jaké mají podmínky a jak moc platí, že je tahle kosmetika šetrná k životnímu prostředí.
Budeme se bavit o pár nejoblíbenějších certifikátech – Natrue, Ecocert, CPK a BDIH (obr. 1). V některých detailech se liší, ale jejich základní podmínky jsou podobné: Kosmetika musí být převážně ze surovin přírodního původu, pěstování či sběr základních surovin se dělá udržitelným způsobem a ke zpracování se smí použít jen určité procesy a pomocné látky. Dále kosmetika nesmí obsahovat některé nepopulární složky (např. parabeny, silikony nebo suroviny z geneticky modifikovaných organismů) a musí být dobře biologicky rozložitelná [1-4]. Zní to krásně, ale je dobré se zamyslet, nakolik jsou tyto požadavky smysluplné.
Suroviny přírodního původu
Reklama ráda tvrdí, že přírodní kosmetika je z čistě přírodních surovin. S tím člověk může souhlasit nebo nesouhlasit podle toho, jak si představuje přírodnost. Výchozí suroviny na certifikovanou přírodní kosmetiku jsou skutečně převážně z toho, čemu se obecně říká příroda: z minerálů (kromě ropy), rostlin a někdy zvířat. Tyto suroviny pak ale můžou procházet tolika chemickými reakcemi, že by je jako přírodní označil jen málokdo. Ale to je na dlouhé povídání, o tom jindy.
Z hlediska šetrnosti k životnímu prostředí je důležité, že skoro všechno v přírodní kosmetice se dělá z rostlinného materiálu. A to je dobře – výroba z obnovitelných zdrojů má typicky mnohem nižší uhlíkovou stopu než výroba toho samého z fosilních surovin. Hezky je to vidět třeba na příkladu tenzidů – základních surovin pro výrobu všeho, co pění [5]. Pokud jde tedy něco vyrobit jednoduše z obnovitelných zdrojů, mělo by se to tak dělat.
Na druhou stranu přehnané lpění na přírodnosti může být světu spíš na škodu. Některé látky se sice dají získat z rostlin, ale jsou v nich obsaženy v příšerně nízkých koncentracích. Aby se z rostlin izolovaly, musí se toho vypěstovat hodně a musí se to složitě zpracovat. Zpracování vyžaduje nějaké to topení pod kotlem, a to nakonec může sežrat i víc ropy, než kdyby se látka udělala z ropy rovnou [6]. V dokonalé budoucnosti se snad certifikáty nebudou soustředit tolik na přírodnost, ale spíš na celkovou úspornost výroby, která je důležitější (obr. 2)
Zákaz nepopulárních složek
Parabeny, silikony, GMO, minerální oleje, syntetická barviva, SLS, SLES, chemické UV filtry, suroviny z mrtvých zvířat… u spousty věcí zákazník rád slyší, že v jeho výrobku s certifikátem přírodnosti nejsou. Jenže vyjmenovávání takových složek ničemu nepomáhá. Je to jen šíření iracionálního strachu. Protože když na něco napíšete, že to neobsahuje látku xy, vyvolá to dojem, že:
1) na látce xy je něco špatného
2) že látka xy je ve všem ostatním
A to jsou zbytečné obavy. Většina těch látek má jen špatnou pověst a ve skutečnosti je prokázané, že nevadí ani lidskému zdraví, ani přírodě. Na pár z nich se našla nějaká špína, ale důkazů proti nim je strašně málo v porovnání s důkazy o jejich neškodnosti (kdyby ne, už na trhu nejsou – v zakazování EU líná není). A třeba takové parabeny už kvůli jejich pověsti nedává skoro nikdo do ničeho. A strašit lidi pojmem GMO vůbec není správné – naopak by se mělo vědět, že dobře mířené genetické modifikace jsou bezpečné a pro ochranu životního prostředí přínosné.
Biologická rozložitelnost
V tomhle směru je přírodní kosmetika skvělá – krásně dokazuje, že můžeme žít bez nerozložitelných surovin, které se hromadí v životním prostředí a teoreticky můžou škodit. Abychom byli fér, je třeba dodat, že i v klasické kosmetice je dnes většina surovin rozložitelných. Zbytek jsou suroviny sice nerozložitelné, ale podle všeho, co víme, neškodné.
Háček je v tom „podle všeho, co víme“. Z historie známe až znepokojivě moc příkladů, kdy se látky považované za neškodné po delším masovém užívání ukázaly jako problém. Třeba freony, které nám ničily ozonovou vrstvu. Nebo pesticid DDT, který nenápadně decimoval dravé ptáky [7]. Dalším příkladem možná budou mikroplasty, jejichž neškodností si byli dlouho všichni jistí. Teď se podrobněji zkoumají a vědci před nimi začínají varovat [8].
Takže, čistě z předběžné opatrnosti, používat snadno rozložitelné suroviny, které se nemůžou nikde hromadit, je dobrý nápad. A certifikovaná přírodní kosmetika se ho poctivě drží.
Hlavní vada certifikátů – neručí za funkčnost
Bohužel, žádný ze jmenovaných certifikátů nemyslí na funkčnost. A tak člověk potká v obchodě spoustu certifikovaných přírodních deodorantů, které nejdou namazat, očních stínů, které se shrnují do záhybů kůže nebo jemných mýdel, co příšerně vysušují ruce. Přitom přírodní výrobky, co nefungují jsou větší zátěž než nepřírodní věci, co fungují (Obr. 3). V dokonalé budoucnosti snad funkčnost bude hlavní kritérium.
Jak certifikace probíhá?
Podle údajů od certifikujících [1-4] má proces udělení vypadat nějak takhle: výrobce kosmetiky si řekne, že chce certifikát. Napíše certifikujícímu a pošle základní dokumentaci o výrobě. Pokud se z dokumentace zdá, že výrobek je dostatečně přírodní, certifikující pošle za výrobcem svého auditora. Auditor se projde po továrně, vyzpovídá technology, doplní si chybějící informace a když je vše dost přírodní, schválí certifikát. Výrobce zaplatí a je to.
Přírodněkosmetické certifikáty samy o sobě za šetrnost k životnímu prostředí neručí, protože šetrnost a přírodnost jsou dvě různé věci. Další problém s přírodní kosmetikou je, že podporuje v lidech pár nesmyslných představ – třeba že všechno přírodní je dobré a chemické je špatné. V jiných ohledech je přínosná. Hlavně kvůli výborné rozložitelnosti surovin, obnovitelnosti výchozích materiálů a snaze o udržitelnost výroby. Ale pokud si přírodní kosmetiku nemůžete dovolit, nebuďte smutní. Ani ta obyčejná není čiré zlo. Důležitější než přírodnost je vybírat si věci, které fungují a
neplýtvat jimi. Pokud koupíte něco, co nefunguje nebo vám dokonce vadí, nebojte se to reklamovat, napsat na to ošklivou recenzi nebo nahlásit nežádoucí účinky [9]. Hlavní je bojovat proti zbytečnému plýtvání.
Autor: Aneta Pospíšilová
Študovala VŠCHT v Prahe a vďaka škole ju začala zaujímať „chémia bežných vecí“ – hlavne liekov, kozmetiky, jedla a plastov. Učila sa, ako sa tieto veci vyrábajú, čo sa s nimi deje po použití a ako to všetko ovplyvňuje svet okolo nás. Po absolvovaní pracovala vo výskume vo viacerých firmách. Teraz si tiež robí doktorát na VUT v Brne, kde sa zaoberá napríklad plastami a bioplastami, kozmetickými surovinami alebo zužitkovaním odpadových materiálov. Deliť sa o odborné znalosti berie ako nepísanú povinnosť každého vedca.
Zdroje:
1: www.kez.cz/prirodni-a-bio-kosmetika
2: ecocert.app.box.com/v/Ecocert-Standard
3: www.natrue.org/our-standard/natrue-criteria-2/
4: www.kontrollierte-naturkosmetik.de/e/guideline_natural_cosmetics.htm
5: Int J Life Cycle Assess 23, 867–886 (2018). https://doi.org/10.1007/s11367-017-1384-x
6: Barel, A. O., Marc Paye, and Howard I. Maibach. 2014. Handbook of cosmetic science and technology
7: Environmental Reviews, 2013, Vol. 21, No. 1 : pp. 53-69, https://doi.org/10.1139/er-2012-0054
8: Mikroplasty: HA Leslie. Review of microplastics in cosmetics. IVM Institute for Environmental Studies, 476:1–33, 2014.
9: https://www.mzcr.cz/Verejne/obsah/oznamovani-zavaznych-nezadoucich-ucinku-kosmetickych-pripravku_2953_5.html
Páči sa vám, čo píšeme?
Odporučte článok známym alebo nás sledujte na našich sociálnych sieťach.
Facebook NašeBio&Eko
Instagram @nasebioeko
